Co (ne)říkat po potratu

Potrat je v naší společnosti tabuizované téma. Na to, že postihne téměř každou druhou ženu, je to docela s podivem, že se o něm nemluví. Když si zlomíte nohu, každý vás polituje, každý vám nabídne pomoc a každý se zajímá. Lidé ale většinou vůbec netuší, jak reagovat na to, že někdo blízký ztratil nenarozené dítě. Přitom to není až tak těžké. Když se dostanete do blízkosti člověka, který přišel o dítě, představte si, že to bylo...no, dítě. Že tento člověk, který tu před vámi stojí, přišel o svého blízkého, i když ho možná znal jen několik dní.

Takže si představte tohle a pak zvažte, jestli jsou správné následující reakce. 

A pokud jste je už někomu náhodou řekli (třeba mně😊), netrapte se tím. Shit happens.

"Však to ještě nebylo dítě."

To miminko, které ženu opustilo, bylo skutečným člověkem. Možná ještě neumělo všechno to, co umíme my, ale mělo základní počet buněk, ze kterých jsme i my. Pravděpodobně mu bilo srdce. A co jiného nás dělá člověkem, než opravdové lidské srdce? V představách svých rodičů mělo budoucnost, i když možná snili jen krátce, snili opravdově a barevně: Jaké to bude, až se poprvé usměje, postaví, promluví. Jakou školu mu vyberou a který sport ho bude bavit. Dost možná už mělo jméno.

"Budete mít jiné, příště se to povede." 

Představte si, že na pohřbu pozůstalým soustrast vyjádříte větou o tom, že si dotyčný najde jinou manželku. Možná jo, ale je to opravdu v tuto chvíli slovo útěchy? Rodiče právě přišli o toto konkrétní dítě a toto konkrétní dítě potřebují oplakat. 

"Buď ráda, že máš už jedno zdravý dítě."

Když někomu zemře jedna sestra ze tří, asi je to numericky vzato menší rána, než když zemře sestra jediná nebo poslední. Ale právě v ten moment ztráty to asi nikdo řádně neocení. Stejně jako u předchozího bodu - teď někdo přišel o dítě a někdo současně o sourozence, na kterého se třeba těšil. Takže v mnoha ohledech může být ztráta dalšího dítěte stejně náročná, jako ztráta prvního.

"Musíš být silná." 

Případně ve variantě: "Musíš být silná kvůli dětem." 

Ne, nemusí. Právě teď, jako nikdy v životě, nemusí být silná. Může být hysterická, depresivní, hyperaktivní nebo "až moc v pohodě". Může být taková, jaká zrovna potřebuje být. Buď jí to umožněte nebo nepřekážejte. Právě teď nepotřebuje nést další břímě očekávání lidí z okolí o tom, jaká by měla být. 

"To je tím, že moc pracuješ/moc se nervuješ/moc cvičíš/ necvičíš/nejíš maso/jíš maso..." 

Nediagnostikujte! Ne, naprostá většina potratů nemá svoji zjevnou příčinu a naprostá většina z nich neleží v těle nebo hlavě matky. Prostě se stanou, ona za to nemůže. A pokud je příčina psychická nebo fyzická, určitě ji neodhadnete vy. A pokud byste se náhodou opravdu strefili a jádro pudla odhadli - co si myslíte, že se stane? Právě jste ženu v nejhorším období jejího života zavalili vinou za to, co se stalo. Právě jste jí řekli, že ona své dítě zabila, protože nebyla dost dobrá. Opravdu je to, co chcete sdělit? Na řešení případných objektivních problémů, které ženě brání v donošení dítěte bude ještě dost času. Teď potřebuje útěchu.

"Buď ráda. Stejně bys to nezvládla." 

Ano, i tyto věty padají. Protože žena čekala vícerčata, protože studovala, protože neměla dořešenu bytovou situaci, protože se rozešla s otcem dítěte. 

Zemřel člověk. Má za to být ráda?

"Jak se cítíš?" 

Tahle reakce je ve srovnání s předchozími sice slabý odvárek, jelikož alespoň nabízí otázku místo rádoby dobré rady, ale...

Pokud už tuto větu použijete, ujistěte se, že máte čas a prostor vyslechnout si surovou pravdu. Pokud chcete opravdu ženě poskytnout svoji oporu, pak může tato věta pomoci. Pokud chcete nepříjemnou situaci změnit v povrchní small talk, může se to nevyplatit. 

Obzvláště nebezpečná tato otázka může být, pokud jste sami zažili předčasnou ztrátu a nemáte ji dobře zpracovanou. To, jak jste ztrátu prožili vy totiž nemusí být vůbec podobné tomu, jak ji prožije někdo jiný. Opečovávanou osobu tak můžete snadno zatížit svými vlastními traumaty.

Pokud vám dotyčná žena není až tak blízkou, raději použijte některou z následujících vět:

"Mrzí mě to. Je mi to líto." 

Tohle prostě z módy nevyjde. Krátké a upřímné vyjádření lítosti. Bez soudů, bez diagnostiky, bez odsuzování.

"Nevím, co říct." 

Když nevíte, co říct, tak řekněte, že nevíte, co říct. Není to tak těžké. Lepší varianta, než hledání příčin, ve snaze "vyřešit problém".

"Co pro tebe mohu udělat?" 

Pravděpodobná odpověď bude "nic", ale už to vědomí, že se někdo zajímá o ni a nabízí pomocnou ruku, může být neuvěřitelně hřejivé. 

Pokud chcete opravdu pomoci někomu blízkému, zkuste některou z následujících vět:

"Chceš obejmout?" 

Používejte jen u žen, které jsou vám opravdu velmi blízké, přeci jen ne každému dělají dobře cizí doteky a některé ženy obtížně říkají ne, i když jim to příjemné není. 

"Máš někoho, kdo se o tebe postará?" 

Dáte jí tak najevo, že ONA je důležitá. Že soucítíte, že vnímáte událost jako vážnou a nebagatelizujete ji. Stejně byste se asi zeptali kamarádky se zlomenou nohou, tak proč ne teď?

"Můžu Ti donést oběd?"

Žena po potratu zažívá obdobu šestinedělí. Nejen psychicky, ale i fyzicky na tom může být velmi špatně -  rozházené hormony, stahující se děloha, měnící se ňadra, případná ztráta krve nebo reakce na léky. To vše ji opravňuje k odpočinku. Nabídkou teplého jídla, voňavé buchty nebo pohlídáním starších dětí určitě nic nezkazíte. Je možné, že vás odmítne, ale určitě to ocení více, než rady o tom, co by měla nebo neměla dělat, aby se to příště nestalo. 

"Můžeš mi zavolat, napsat, kdykoliv o tom budeš chtít mluvit." 

Opět platí, že pokud nemáte sami podobnou událost zpracovanou, možná byste tuto nabídku dávat neměli. Nejde teď o vás, ale o tuto ženu a její prožitek. Možná vaší nabídky využije a zahrne vás podrobným a surovým vyprávěním o tom, jak podstoupila celkovou anestezii, uspali ji a ona se probudila bez srdce. Bez toho, co přeci ještě před několika dny bilo. Pokud nevíte, zda to ustojíte, držte se vaření obědů nebo jí doneste bábovku. Pokud to ustojíte, buďte tam, nechte ji mluvit, neraďte jí, nenabízejte jakákoliv řešení, nehledejte příčinu. Buďte tam. Buďte tam pro ni. 

Pokud ženu doprovázíte její ztrátou delší dobu, může přijít čas na doporučení článku, poslání odkazu, knížku nebo nabídku rituálu rozloučení. To vše je fajn, ale má to svůj čas a každá žena, i každý muž, k tomu dospěje jindy. Zasílání hromady odkazů na facebookové skupinky je někdy skoro stejně nepříjemné, jako nevyžádané rady. 

Setkání s perinatální ztrátou je těžké. Ženy o ní většinou nemluví. Když jsem promluvila o svých ztrátách, byla jsem překvapená, kolik mých blízkých zažilo totéž a stydělo se o tomto zážitku mluvit. Jak ženy, tak muži. Někdo o tom mluvit opravdu nechce, je to pro něj intimní a rodinná záležitost. Někdo by i rád sdílel, ale bojí se reakcí okolí. Protože reakce okolí, buďme upřímní, nejsou často příliš empatické.

Snad tento článek pomůže. Ale není to žádný manuál. Každý z nás reaguje jinak, každý z nás má jiné potřeby. Když vám někdo řekne, že přišel o nenarozené dítě, a vy si nebudete moci vzpomenout, co říci - jednoduše si představte, že někdo umřel. 

Protože on někdo doopravdy umřel.