Jsme na dovolené!

25.08.2019

Dovolená v letovisku v Itálii zní nudně. Proto ji zpestřují fakultativní výlety. Fakultativní výlety jsou takové ty malé dovolené v rámci standardní dovolené, na které svobodný a bezdětný člověk nikdy nejezdí. Protože se může celý den válet na pláži a popíjet mojito. Ale s narozením dítěte se z vás na pár let stává animátor dovolenkových aktivit vašeho potomka. A válení na pláži a popíjení mojita kojence nezabaví.

I vás po chvíli přestanou bavit neustálé diskuze s partnerem o tom, jestli vaše robátko může nebo nemůže jíst písek. Přítel tvrdí, že nemůže. Důvody neuvedl. Já tvrdím, že může, protože je bio, bez lepku, nejsou známy alergické reakce a navíc je písek u moře přírodně obohacen jódem. Argumentační knock-out. Žel, ani výhry v diskuzních soutěžích na téma "odůvodni si, proč se nechceš zvednout z lehátka a zahal to do hávu alternativního rodičovství" nezaručí zábavu na celý týden. Zvlášť, když si dítě nasype písek do očí, řve a na tváři partnera se objeví takový ten nabubřelý výraz, který říká, že to říkal, aniž by něco řekl. To je úplně ten nejhorší výraz.

Proto hledáte aktivity, při kterých budete v neustálém pohybu a vaše ratolest bude zasypána podněty, díky kterým nebude mít na pojídání písku čas. Vydali jsme se proto do Benátek: Ráno počalo tradičním dovolenkovým rituálem, který prostě zbožňuju. Miluju. Nemůžu se ho nabažit. Prostě ááááách. Přítel si vezme dceru, jdou do kuchyně a já dospávám. Amore mio, tomu říkám dovolená. Třešničkou na dortu je nový zvyk naší dcery. Každé ráno vykoná velkou potřebu. V péči tatínka. Je úžasná. Já nevím, co jsem komu udělala před dovolenou dobrého, ale moje karma úplně září. Naprosto každé ráno probíhá stejně: Přítel vstává, bere si dceru a mizí. Po 15 minutách se ozve zděšené a znechucené zvolání, dětský smích, sprcha, nadávky. Přítel přibíhá do pokoje a hledá plenu, něco mručí, dcera se směje. Já dělám, že spím a polštářem maskuju blažený výraz.

Přítel, rytíř bez bázně a hany, bojuje se svým údělem statečně. Denně mění strategie. Zjišťuje, že původní látková plena je pro účely dovolenkování poměrně nepraktická, protože kromě dítěte musíte umýt i plenu. Jednorázovka má zase tu zajímavou vlastnost, že produkt dětského zažívání tak nějak rovnoměrně rozprostře po celé ploše zadečku i předečku. Třetího dne přítel zkouší dceru přidržet nad mísou, přesně v čas ranní toalety - ten den si bohužel naplánovala přestávku. Nic nefunguje k jeho naprosté spokojenosti. Zato já jsem spokojená dokonale.

Ono to s tím fakultativním výletem až tak nesouvisí, ale je to tak zářný bod naší dovolené, že na něj vzpomínám skoro pořád. Říkám tomu týdnu bezbobková dovča.

Zpět k Benátkám. Benátky jsou ideální pro dvě skupiny lidí:

- Frotéry (pro ty z vás, kteří chyběli v občanské výuce při probírání sexuálních deviací: Jedná se o lidi, které vzrušuje tření s cizími osobami. Tedy pravidelné cestující v MHD nebo návštěvníky punkových koncertů).

- Nosící rodiče libující si v odsuzování jiných rodičů.

Sama se řadím spíše do druhé skupiny, takže si výlet užívám. I když ne tolik, jako kdybych byla frotér. Zatímco já si Benátky procházím s dítětem v elegantním šátku, přítel nosí v seprané Manduce. Spokojeni jsme oba, narozdíl od těch davů nebohých matek s kočárky. Jako nic proti kočárkům, ale vynášet vozítko i s dítětem každých sto metrů třicet schodů na most a pak zase dolů...to by mě teda mohlo. Což nezapomínám příteli sdělit při každém setkání s kočárkem, a taktéž dodat, že nošení byl můj nápad. Upřímně, pořád nemám to mateřství úplně v malíku, takže se snažím svá náhodná a spíše výjimečná dobrá rozhodnutí patřičně prodat.

Mé 135. upozornění na mé dobré rozhodnutí šátkovat už tak nějak padá na mrtvou půdu. Přítele trápí úplně jiné starosti. Jednak to, že "už tam nejsme". Myšleno na Markově náměstí. A jednak to, že "potřebuje kafe". To druhé mě začíná po čase trápit taky. Jenže každá kavárna je buď moc nóbl, málo nóbl, nemá zahrádku nebo je prostě divná. Jakousi podivnou spletitou trasou se plahočíme uličku za uličkou, kanál za kanálem, most za mostem. Po jednom pokusu o posazení jsme upozorněni, že bez objednání z obědového menu nás neobslouží. Nejsem si jistá, zda odmítavý postoj obsluhy nesouvisel spíš s tím, že mám - díky svému skvělému rozhodnutí nosit dceru v šátku - kompletně zpocené břicho, záda i prsa. Ta mám navíc i poslintaná.

Konečná našeho výletu, náměstí sv. Marka, se stává konečnou také pro naše hledání vhodné kavárny. Pod tlakem kofeinového deficitu a sešmajdaných podrážek usedáme do kavárny přímo na náměstí. S vědomím, že si budeme muset za kafíčko trochu připlatit. Ale tak jsme na dovolené, že jo. OSM EURO! Cože? Chvíli na sebe zíráme, načež přítel hrdě prohlašuje, že už se nikam nehne a to kafe si tam prostě dáme. Zajímavostí je, že když máte na starosti kojence, tak je úplně jedno, jestli pijete kafe z delikomatu nebo kávu v samotném centru Benátek v hodnotě opulentní večeře. Naštěstí nám rutinní hru "seber cukr, seber oplatku, rozlij kafe" narušuje událost u vedlejšího stolu. Ano, tušíte správně. Žádost o ruku. A je to pravá, upřímná a nezištná láska, to se hned pozná. Čerstvá snoubenka je takový ten typ přirozené krásky, která jen decentně zvýrazňuje svůj šarm gelovými nehtíky se zvířecími vzory, chemlonovými vlasy a řasami ve fantastické délce (takže dosahují až k obočí, které si omylem nakreslila o tři centimetry výše, než bylo původně). Její nastávající se pyšní ňadry velikosti C, což je - světe div se - stejná velikost, jakou má jeho vyvolená. Zatímco ona svá prsa vystavuje ve vyztužené podprsence, on svá nechává ladně položena na roztomilém pánském bříšku. Čerstvý snoubenec nechává ostatní návštěvníky kavárny nahlédnout do svého chlupatého výstřihu díky rozepnutým prvním třem knoflíčkům. Nedbalou eleganci podtrhuje zlatým řetězem kolem krku. Je to celé hrozně dojemné a všichni slzí. Dokonce i přítel. I když v jeho případě může mít dojetí jistou spojitost s účtem na šestnáct euro.

V Benátkách se nám líbilo. Komu by se nelíbilo, za ty peníze. Další den (po nezbytném kakacím rituálu) proto vyrážíme na další výlet. Lago di Garda. Oblázková pláž a sladká voda. Tak prvně to chce asi zdůraznit, že oblázky nejsou taková výhra, jako se může zdát. On když si kojenec nacpe celý ten šutr do pusinky, tak je to sice sranda, ale jen do té doby, než zjistíte, že neví, jak ho dostat pryč. Takže mu pomůžete a v duchu se u toho modlíte, abyste svému dítěti nevyrazili ty dva jediné zuby, co zatím má. Po úspěšné operaci si dítko vezme další kamínek (oblázková pláž má tu nevýhodu, že je tam fakt hodně oblázků) a nacpe si ho do pusy znovu. Jdeme raději do vody. Je tam docela zima, nějaký chaluhy. Moc se mi nezdá a tak raději dceru nepotápím. Po koupání sedíme na břehu a koukáme na labutě. Je jich pět. Připlouvají a přímo pod námi se vyprazdňují. Hnědě zbarvená voda se mísí s chaluhami. Jsem ráda, že jsem dceru do těch sraček nepotopila a řadím si to mezi svá další správná rozhodnutí.

Na Lago di Garda se nám tolik nelíbilo. Další den raději nikam nejedeme. Ráno si přispávám, než vyrazíme na písečnou pláž doplnit hladinu jódu. Za dveřmi se ozývá dětský smích, klení. Slyším, jak přítel dceři navrhuje, že by mohla být jako labuť. A vysrat se do moře.