Makarón na cestě

Cestování s malými dětmi je téma, které plní maminkovské weby, hororové scénáře i ordinace psychiatrů poměrně dlouho. I já jsem se již podělila o náš zážitek z cesty do Itálie s osmiměsíční dcerou. To jsem ještě netušila, jaká je pohoda cestovat s nemluvícím dítětem.

Letos jsme si střihli téměř identickou trasu s identickou dcerou. Jen má už skoro čtyři roky. A má sestru, která má rok a půl. Vybaveni dětskými tablety, časopisy, hračkami a všemi audionahrávkami pejska a kočičky, které byly namluveny, jsme vyrazili s jedinou obavou: Jak zabavit naši mladší. Starší byla v klidu. Pustíme pohádku, pustíme tablet, dáme časopis. Deset hodin cesty uplyne stejně rychle jako moje nadšení pro předprázdninovou dietu. Prostě se posadíme do sedačky a najednou PUF! A je po všem.

Tak jo. Přepočítali jsme se. Časopis, na který se celé léto těšila, ji nezaujal. Tablet vzbuzoval sourozenecké souboje a taktéž neplnil očekávání. Hračky na tom byly obdobně. Jediný úspěch jakž takž slavil pejsek a kočička. Ale kolikrát zvládnete poslouchat o tom, že se pejskovi roztrhly kalhoty a kočička mu do nich navlíkla makarón. Deset hodin v kuse to nedáte.

Takže nezbývá, než s potomkem komunikovat. Ne že bych s ní normálně nemluvila. Ale ne deset hodin v kuse. Ne v autě, které má automatické zamykání a nemůžete z něj za jízdy vyskočit. Pod takovým tlakem jsem ještě nebyla.

Tříleté dítě nemá intelektuální kvality, které člověk vyžaduje pro desetihodinovou konverzaci. Ale coby respektující rodič mu to samozřejmě nemůžete říct. Naopak jeho kvality, odpovídající věku, rozvíjíte. Vyžaduje to snížit vlastní intelektuální kvality na úroveň makarónu v kalhotách. Což po čtyřech letech na mateřské a dvou dětech vlastně nebyl ten hlavní problém.

    Dcera: "Mamí?"

    Já: "Ano?"

    Dcera: "Chceš slyšet něco zajímavýho?"

     Já: "Ano, prosím."

Ano. Chci slyšet něco zajímavýho. Chci slyšet něco, co se netýká šatiček s Elzou, prosím.

     Dcera: "Támhle jede pán na kole a nemá helmu."¨

Bum. Hazarduješ se slovem zajímavý, zlatíčko.

     Já: "To od něj není moc rozumný, že?"

    Dcera: "Chceš slyšet ještě něco zajímavýho?"

    Já: "Ano?"

Vlastně ne, ale to tříletému dítěti nemůžete říct. Vyrostl by z něj psychopat.

    Dcera: "Támhle jde pán a má helmu."

    Já: "A?"

    Dcera: "Ale nemá kolo!"

Štafetu přebírá mladší dcera. Jelikož ještě neumí mluvit, dostává do rukou sadu hadrového pexesa se zvířátky a úkol najít určené zvíře. Úkoly sice úspěšně ignoruje, ale docela ji to baví. A o tom, v tomhle pojízdném blázinci jde.

    Já: "Najdi ovečku. Najdi bééé."

    Druhá dcera: "BÉÉÉ."

    První dcera: "Tam není ovečka!"

    Já: "Je tam ovečka."

    Druhá dcera: "BÉÉÉ."

    První dcera: "Není tam ovečka!"

    Já: "Je tam ovečka. Teď jsem ji tam viděla!"

    První dcera: "Není!"

    Já: "Vsadíš se?"

    První dcera: "Vsadím?"

    Já: "Jestli tam tu ovečku najdu, tak dneska nebudeš mít žádnou zmrzlinu. Jestli ji nenajdu, budeš mít dvě."

    První dcera: "Když tam bude ovečka tak nebudu mít zmrzlinu?"

    Já: "Jo."

    První dcera: "A když tam ovečka nebude, tak budu mít dvě zmrzlinky?"

    Já: "Jo."

   První dcera: "Ale já už jsem měla dneska dortík."

   Já: "Já vím. To riziko podstoupím. Tak co, vsadíš se?"

   První dcera: "Ale ta ovečka tam není."

   Já: "Dobře. Sázky nechápeš. Hele, zahrajeme si hru, chceš?"

   První dcera: "Jooo!"

   Já: "Budeme hrát na mlčení. Kdo promluví jako první, prohrál."

   První dcera: "Dobře."

   Já: "Nesmíš promluvit. Jak promluvíš, prohrála jsi. Chápeš to?"

   První dcera: "Jo!"

   Já: "Nesmíš říct žádný slovo. Vůbec žádný. Chápeš to?"

   První dcera: "Jo!"

   Já: "Tak jak řeknu, musíš mlčet. Kdo promluví jako první, prohrál. Jasný?"

   První dcera: "Jasný. Pojď hrát!"

   Já: "Dobře. Tři, dva, jedna, TEĎ!!

   První dcera: "OVEČKA!"

   Druhá dcera: "BÉÉÉ."

   Muž za volantem: "Myslím, že to nepochopila."

A já myslím, že než dojedeme do Itálie, tak ze mě bude makarón.