Motivační (s)píč

Jestli jsem v něčem jako trenérka slabá, tak je to motivace. Velmi těžko se mi motivuje ostatní lidi k tomu, aby něco dělali. Nechceš cvičit? Tak necvič. Kdo jsem já, abych Ti říkala, že máš cvičit? Jsi snad dospělý a svobodný člověk, co umí dělat vlastní rozhodnutí, ne? Máš volební právo? Tak.

Tak to asi nebyla úplně nejlepší motivační řeč. Americký doják by z toho nebyl.

Takže jsem se rozhodla popsat jednu velmi motivační příhodu, kterou nahradím tento svůj nedostatek. A řádně vás namotivovat.

Tož, každý den chodím chodit. Prostě chodím na procházky. Chodím už od léta, ale to bylo takové procházkování, protože v prvním trimestru je únava přímo úměrná růstu hcg v krvi. A taky přímo úměrná šanci na to, že někoho zabijete pánvičkou, protože dýchá nahlas. Je to kouzelné období.

Ale od Vánoc chodím už tak, že se tomu skoro dá říct i pohyb. Chodím hlavně do lesa, a hlavně do kopce. Už to, že je začátek února a já pořád chodím by vás mělo dost motivovat. Ale pokud ne, tak přidám. Cestou z lesa, kudy normálně chodím, vznikla místo cesty velká ledová krusta. A teď, teď to přijde - já nesnáším klouzání. Můj muž třeba, když vidí led, udělá pár rychlých kroků a sklouzne se. Je to takové frajerské a docela sexy. Já zmenším délku svého kroku na minimum, přidřepnu si jako když chcete hodit bobek a ploužím se vpřed s obratností plně naložené vačice. Nevím, jestli to působí frajersky, ale o přitažlivosti mám jisté pochybnosti. 

Prostě klouzání nemám ráda. Nemám ráda hodně věcí (a lidí, což jako jógín nesmím říkat), ale klouzání je určitě v top 50. Nebudu se za to omlouvat. Je to zcela racionální obava - jsem vysoká, padám z velké výšky, a i když se může zdát, že mám na zadnici slušné airbagy, tak to prostě bolí a já nemám ráda, když mě něco bolí.

Nerada padám, a to je myslím zcela přirozené, takže myšlenky na to, že jsem pěkná poseroutka, si nechte pro sebe.

Takže několikametrová ledová krusta mě nepotěšila. Nepotěšila ani mého muže, což bylo znamení k panice. Ta krusta byla prostě nepřejitelná (to slovo neexistuje, ale nevím, jak ho nahradit). Když se před milionem let Homo erectus rozhodl vzpřímit a chodit nadále pouze po dvou, učinil tak lidstvu prokazatelnou službu. Teď nám to ale bylo úplně k hovnu. 

Cesta byla naštěstí široká a po stranách těsně kolem stromů se dalo s trochou dovednosti projít. Nakonec jsme se postranní uličkou prošplhali nedůstojně, ale bezpečně.

Odradilo mě to od dalšího výšlapu? Nikoliv! (ehm..motivace...ehm)

Zvolila jsem jinou cestu? Samozřejmě, jsem motivovaná, ne debil.

Takže jdu znovu a volím jinou cestu, zatím mně neznámou. Po 40 minutách výšlapu začínám konečně klesat a hle, TŘI STA METRŮ LEDOVÉ KRUSTY! A nejde obejít! Tentokrát jdu sama, zvažuji proto své možnosti s typicky ženskou rozvahou. 

• Mohu zvolit skluz po zadku, čímž minimalizuji riziko pádu...ale kdyby mě někdo uviděl, budeme se muset přestěhovat do krajů, kde mě nikdo nezná.
• Nemohu se vrátit, protože by se můj výlet prodloužil z plánované hodiny na hodinu a půl. A můj muž zůstal doma s dětmi se záměrem (stále s dětmi) měnit vodovodní baterii. Nevím, jestli jste už někdy měnili vodovodní baterii za asistence hašteřivých dětí předškolního věku. Já ne, ale mám představivost dostatečně bohatou na to, abych věděla, že cestu zpět riskovat nemohu. Musím se vrátit včas, i kdybych se měla doplazit se zlámanými končetinami. Což se taky stane, jestli se to pokusím přejít. 
• Třetí variantou by bylo počkat na jarní tání. Reálně jsem ji zvažovala asi minutu, ale odhad byl takový, že do dvaceti minut asi tát nezačne.

Takže jsem se podívala smrti do očí a prolezla se houštím, křovím a trny kolem cesty jako pravý a nefalšovaný zbabělec. Skončila jsem podrápaná, ale jako vítěz!

Ha! Ty krvelačná a škodolibá přírodo! Na tom Tvém bezcitném ledu jsem nespadla!

Spadla jsem na bahně o sto metrů dál. Bylo to velmi elegantní. Jako vystřižené z labutího jezera.

Ale přesto: Půjdu znovu!

A vy byste měli taky! Ať už chodíte kamkoliv nebo děláte cokoliv.

(Pokud jste náhodou sériový vrah, tak možná není tenhle článek úplně pro vás.)

A jestli vás nepřenesl tenhle článek přes únorovou krizi novoročních předsevzetí, tak jste ztraceni.

Sorry.