Pohádka o prdu

Žil byl kdysi kdesi jeden šikovný mladík. A ten mladík byl chytrý, hezký a hodný. A prděl. Hodně. Byl opravdu unikátní, pokud šlo o prdění. Už jako malé miminko si pšoukal a funěl tak, že se otřásala celá vesnice. Jak rostl, otřásal se okres. Pak celá země. No a nakonec, to už končil základní školu, o jeho prdění vysílaly večerní zprávy. Prý zemětřesení v Ekvádoru. 

Mladíkovi to bylo líto. Proto se hodně snažil, aby moc neprděl. Hlídal si nenadýmavou stravu například. Nejedl fazole, čočku nebo květák. I když je měl moc rád. Občas si přeci jen trošku uprdnul, tak jako ostatně každý. Prdění je zdravý. Když tím nezpůsobíte zemětřesení v Ekvádoru teda. 

Takže takhle ten mladík žil a celkem to šlo. Jenže pak ji potkal. Onu spanilou dívku, o které mu všichni říkali, že až vyroste, tak ji uvidí a zamiluje se do ní. O ona do něj. Protože je chytrý, hezký a hodný. Jenže mu taky říkali, že ho pak nebude chtít, když bude pořád tak hrozně prdět. A tak se mladík snažil, aby si před ní neprdnul. A ze začátku to šlo. Sice ho z toho neprdění bolelo břicho, ale dařilo se mu počkat, až odejde on nebo až odejde ona. Ale pak spolu byli častěji a častěji. 

A ona mu říkala: "Ty jsi tak hezký a chytrý a hodný. Já Tě miluju!"

A on jí říkal: "Ty jsi tak hezká a chytrá a hodná. Já Tě miluju!"

Protože se tak milovali, začali spolu stavět dům. A to spolu byli pořád. Tady položili lať, tady fošnu, tady vložili okýnko. A pak další lať a další fošnu a další okýnko. 

Jak vidíte, milé děti, o stavění domu toho vím opravdu hodně. Naštěstí pro moji reputaci však technologie staveb není tématem této pohádky. V tuto chvíli nám jde o peristaltiku tlustého střeva, proto latě a fošny přenecháme jiným pohádkám. 

S každou tou latí a fošnou se mladíkovi trochu víc nafouklo bříško, protože pořád zadržoval pšouky před svojí milou. Až bylo tak velké, že je s podivem, že ho vítr neodnesl do dalekých krajů. Třeba do Ekvádoru. Ale on ji miloval, takže se držel u ní, stavěl dům a neprděl. Takového muže, aby žena pohledala. 

A když dům dostavěli, podívali se na něj se sdílenou láskou. Ona mu řekla: "Ty jsi tak hezký a chytrý a hodný. Já Tě miluju!"

A on jí řekl: "Ty jsi tak hezká a chytrá a hodná. Já Tě miluju!"

A objal ji. A ona objala jeho. A to byla ta velká chyba. Nafouknuté bříško se zmáčklo a už to nešlo zastavit. Všechny pšouky a prdy a větry se rvaly na svět. To vám byla racha, že se zatřásla zem i Zem. Nově postavený dům se zachvěl v základech, a se skoro stejným hlukem se složil k zemi. 

Ona na to koukala a neřekla nic. Podívala se na mladíka, zdvihla obočí a  zakroutila hlavou. Prostě jako mamka, když uděláte něco tak hloupého, že už ani nekřičí. Mladík se rozplakal a všechno jí řekl. O tom, že vůbec není hezký a chytrý a hodný. Že je uprděnej prďoch. Že se snažil se změnit, protože ji miluje, ale nešlo to. A teď to všechno zkazil. Ona ho pohladila po ramenech. Z dalšího objetí měla totiž trošičku strach. A řekla: "Můj milý, mně ale vůbec nevadí, že prdíš. Ale zbořit takhle dům? No nebylo by lepší, kdyby sis prostě občas trošku upšouknul? Třeba jako já?"

Mladík otevřel pusu v údivu: "Tak ty taky?!"

Ona se začervenala a její zadeček vydal tenké zapísknutí. Důkaz místo slibů. 

A tak začali stavět znovu. Laťka, fošna, okýnko. A pšouk. Další laťka, fošna a okýnko. A prd. Další laťka, fošna a okýnko. A další z mnoha pečlivě plánovaných a co do decibelů regulovaných větříků opustil prostor jejich stavby. 

Postavili tedy znovu. A když stáli před novým domkem, objali se. 

Pšouk.

Pšouk. 

Dům zůstal stát, jen z jabloně dopadlo právě dozrálé jablíčko. 

Konec.