Tak trochu jiné PF 2021

UPOZORNĚNÍ: Bude to zbytečně dlouhé. Pokud nemáte náladu na lítostivé cancy, klidně přeskočte na poslední řádek, kde přeju všem šťastný nový rok, jako všichni ostatní. 

A pokud si počíst chcete, tak tady máte PLNOU VERZI mého PF 2021:

Původně jsem měla v plánu na závěr roku napsat, že rok 2020 byl sice hodně negativní, ale přinesl nám něco pozitivního. A to těhotenský test. Jistě bych tím potěšila celou řadu svých konkurentů. 

Ale nepotěším. Nakonec napíšu, že rok 2020 stál prostě za hovno. 

Ano, použila jsem sprosté slovo. A co? Je to jenom slovo. Třeba slovo sranda vzniklo ze slov srát a švanda. Někomu to přišlo vtipné spojení a velmi dlouho bylo vnímáno jako sprosté slovo používané v souvislosti se střevními potížemi. Dnes srandu najdete všude. Děláme věci jen ze srandy, děláme si srandu a nosíme u toho srandovní trička. Řekněte ale, že nosíte posrané tričko, a uvidíte kolik bude hned zvednutých obočí. 

Já mám k vulgarismům takový soukromě přátelský vztah. Snažím se je nepoužívat, když k tomu není důvod, protože pak ztrácejí svoji moc a jsou nadbytečné. Ale když přijde taková ta výživná situace, kdy se kopnete do malíčku, spadne vám talíř po babičce nebo doprdele nemůžete najít ty klíče, které byly doprdele přesně tady...tak je používám. A používám je bez výčitek. Jsou to jen slova. Je to taky jenom sranda. 

Takové dobře použité sprosté slovo dokáže krásně nasměrovat emoce tím správným směrem a nikoho přitom nezranit. Ani nás samotné. Emoce se nám ukládají ve svalech a způsobují nám celou řadu potíží. Stahují nás a dlouho zažívané negativní emoce, jako je třeba strach, nám mohou zadělat na velmi vážná onemocnění.

Moje starší dcera je po tatínkovi a sprostá slova nepoužívá. Protože se to neříká. Dobrá, já jim to neberu. Ale až jednou zjistí, co znamená slovo sranda, chtěla bych být u toho. 

Mladší dcera sprostá slova miluje. Už ve dvou letech uměla říct prdel a používala to vždy, když se to nejméně hodilo. Dalo mi dost práce vysvětlit jí, že to není slovo k prozpěvování na melodii Let it go nebo Já jsem taky popelář. Ale má práce přinesla ovoce. Při návštěvě v IKEA jsem u placení pozorovala výjev u vedlejší pokladny. Žena měla obrovskou dlouhou krabici, položenou téměř kolmo v tom hlubokém vozíku. Skoro jako by hledala nejméně vhodný vozík pro tuhle krabici. A co čert nechtěl, čárkový kód byl zrovna v něžném polibku s mřížkou spodní části vozíku. Bylo nutné krabici nějak nadzvednout a otočit, nezranit při tom nikoho z dalších zákazníků či pokladní, a tvářit se u toho emočně neutrálně. Protože tak je to jedině správně. Paní se snažila a plnila všechny požadavky, nenadávala, s kamenným výrazem zvedala. Paní pokladní kolem ní pobíhala s čtečkou a snažila se zachytit kód. Tvář taktéž z kamene tesaná. Lidé ve frontě odfukovali nasrání takovým tím společensky přijatelným způsobem. Jen moje tehdy dva a půl roku stará dcera vytušila příležitost:

"A DO PRDELE!"

Následoval smích. 

Já jsem nejdřív zvýšila hlas a oslovila ji celým jménem, jako správný rodič. Ale pak jsem musela dodat, že tematicky to bylo správně. Ostatně situaci to pomohlo. Nakvašení zákazníci ve frontě, přepracovaná pokladní i chudák paní s krabicí se smáli. Kód pípnul a život šel dál. Byla to prostě správně umístěná prdel. 

Děti ještě nemají tolik zábran. Brečí, když brečet potřebují. Smějí se, když se chtějí smát. O několik dní později jsme s dětmi jeli na náš první tábor. I s mužem a partou skvělých lidí, které mám ráda. Naším hlavním úkolem bylo neprořeknout se a neprozradit, že čekáme třetí dítě. Ale cestou na tábor jsem začala krvácet a potratila. Potřebovala jsem brečet. Zoufale jsem se potřebovala schoulit do klubíčka a vybrečet se z toho, že to, co jsem předchozí den viděla na monitoru u lékařky, už dnes není. Ale nešlo to. Hodně lidí v dobré náladě, spousta dětí. Takže jsem se druhý den domluvila s mužem a odjela domů. Snědla jsem velkou Milku, nacpala se brambůrkama. Dala jsem si horkou vanu. Ležela v naprostém tichu pod dekou. A brečela a brečela. Tak dlouho, jak bylo třeba. 

O několik týdnů jsem znovu otěhotněla a o 11 dalších týdnů si opět poslechla, že miminko se nenarodí. Musela jsem ještě týden počkat, než odešlo samo. Strávila jsem během půl roku téměř pět měsíců v těhotenství...ale miminko z toho nebude. Navíc jsem na odchod druhého čekala v době, kdy nám konečně otevřeli provozovny a najednou bylo nutné odučit kurzy, které byly zrušené kvůli lockdownu. Tak jsem chodila, pracovala a smála se. A pod srdcem dál nosila mrtvé dítě. 

Možná je to pro vás náročné číst něco takového v přání k novému roku. Tak se zhluboka nadechněte a vydechněte. Podívejte se na obrázek s nadějným začátkem nového roku. Nebo řekněte "prdel". Pomůže to, fakt. A pak můžete pod obrázkem číst dál.

I když jsem se snažila situaci obrečet, nešlo mi to. Tak mi osud pomohl. Po devíti dnech vědomého "přenášení" jsem potratila tak krvavě, že jsem si sama zamávala se Smrtkou na druhý břeh. To už jednoho rozbrečí. A to jsem ještě nevěděla, že o dva dny později přijdou moje děti o dědečka, že týden před Štědrým dnem stihneme i pohřeb. Jak jsem psala na začátku - rok na hovno. 

Potratovost v prvních týdnech se eviduje kolem 20%. Některé odhady ale mluví i o 50%, s tím, že potrat proběhne dříve, nebo v době předpokládané menstruace, proto často není "odhalen". Je to tedy úplně běžná záležitost a nečiní z ženy nemocnou nebo méněcennou. Je to fyziologické řešení našeho těla, když něco neprobíhá úplně dokonale. Stejně jako smrt zrozeného člověka, je to i potrat součástí života. 

Stává se. 

A taky se stává, že se kopnete do malíčku, rozbijete talíř po babičce nebo ztratíte klíče. A je vám k vzteku nebo k pláči. Je normální oplakat něco, co tu bylo. A už není. I kdyby to byl jen prázdný gestační váček. Je to v pořádku. Takže když na seminářích říkám, že potrat je přirozený, tak tím neříkám, že se máte sebrat a přestat fňukat. Říkám, že se máte sebrat a odžít si to, co zrovna potřebujete. Brečet, nadávat, cokoliv. Cokoliv, co pomůže. Každá žena má právo tohle pořádně ořvat. A ostatně, i každý muž. 

Takže jestli byl i váš rok 2020 na hovno - přišli jste o blízkého člověka, ztratili jste práci nebo museli odložit svůj sen - obrečte to a zařvěte do hřmění dělobuchů: 

"ROK 2020 NÁM VŠEM MŮŽE KONEČNĚ POLÍBIT PRDEL!"

Nemusíme být vždy slušní a nad věcí. 

Nemusíme být vždycky stateční. 

A dejte si čas. Může to totiž trvat. I to je normální. Někdy trvá dlouho, než se ze sraček stane sranda. 

Věřím, že v roce 2021 si užijeme méně toho prvního a více toho druhého. 

Tak tedy beze srandy:

ŠŤASTNÝ NOVÝ ROK VŠEM!