Tmoun Ošklivoun aneb Blesková pohádka

Bylo, nebylo, byl jednou jeden král. A pak ještě jeden král. Takže dva. Dva králové v sousedních královstvích. Obě ta království se měla dobře. Dalo by se dokonce říct, pohádkově. A v obou těch královstvích měli jeden jediný problém, a tím byl černokněžník Tmoun Ošklivoun.

Ten černokněžník ani nebyl tolik černokněžníkem, spíš jen obyčejný šarlatán a kouzelník. Ale černokněžník zní drsněji. Jakože se musíme bát. A to Tmoun Ošklivoun, vlastním jménem Pepin Novák, moc chtěl.

Tenhle černokněžník toho moc vyčarovat neuměl. Na co sáhl, to se pokazilo, a nakonec z něj měli všichni legraci. Tak dlouho si z něho utahovali a posmívali se jeho nepovedeným kejklům, až se nakonec naštval tak, že se mu jedno kouzlo povedlo. A nebylo to ledajaké pouťové mámidlo. Tmounovi se totiž podařilo vyčarovat blesk. Opravdový, ohnivý a zářivý blesk. A to není legrace, když se blesky dostanou do rukou někomu, kdo si nechává říkat Tmoun Ošklivoun. To není totéž, jako když je má v rukách nějakej Pepin.

Tmoun si nachystal plný hrnec těchhle zánovních blesků a začal je vypouštět do oblak. Blesky se od mraků odrážely a lítaly po obloze a zabodávaly se tuhle do domu, tuhle do stromu, támhle do stožáru. Nejdřív světlo, potom zadunění a pak hořela sedlákovi stodola. A pak světlo a zadunění a stoletý smrk to taky schytal. A zase - blesk a hrom a už hoří i věž kostela. Úplné nadělení. A Tmoun se chichotá a řehotá, protože má radost, že už se nikdo další nesměje. A všichni v obou královstvích běhají a křičí a volají požárníky. A taky nadávají a vztekají se. A toho se Tmoun trochu leká a raději se schovává, než si všichni všimnou, že je to celé jeho práce.

Na druhý den se setkávají v obou královstvích různí znalci a odborníci a experti. A tak debatují a rokují. A taky plácají. Výsledek není žádný, jak to už u znalců, odborníků a expertů bývá. Oba králové jsou zachmuření a neví, jak své poddané ochránit. I oba krále napadá stejná myšlenka, poslední spása a naděje. Povolávají si Tmouna.

První král povídá povýšeným hlasem: "Hele, Pepíno, co si to jako dovoluješ?! Tady jsi v mém království a tady budeš poslouchat! Nebo tě nechám zavřít!"

Tmoun, tedy Pepin, se lekl. Lekl se tak hrozně, že se v půlce nádechu - tedy v tom momentě, kdy se lekl - zasekl. A jak se zasekl, tak se zakuckal. A jak se zakuckal, tak začal škytat. A vy si teď určitě myslíte, že je pro tuhle příhodu nepodstatný. Že někdo dostane škytavku. No. Že jo? Že si to myslíte?

Tak to se teda ošklivě mýlíte! To je na výsost vážná věc. Když dostane škytavku vaše babička, tak to je možná trochu legrační a trochu otravný. Ale když dostane škytavku černokněžník, tak to sranda není. A když dostane škytavku černokněžník, který moc neumí kouzlit, tak to teprve sranda není. A když dostane škytavku černokněžník, který neumí moc kouzlit, ale nějakou náhodou umí metat blesky...Tak to je pohroma sama.

Pepin škytal a škytal. A s každým škytnutím zapálil kousek onoho a kousek támhletoho. A než stihlo ono dohořet, už se kouřilo z tudletoho. Pak už ani nemusel škytat, protože celé království bylo v plamenech a hořely i studny. A to je divný. Protože studny jsou z kamene a vody. A to moc nehoří, ale jak Pepin škytal, tak hořely i ty studny. Ohnivý studny to byly.

Zkrátka celé království bylo v pekelných plamenech a Pepin se točil na místě a škytal a škytal, podpaloval a zapaloval.

A tím točením se přetočil až přes hranice. Přímo do druhého království. Tam už na něj čekal s audiencí druhý pan král. Takhle horlivý příchod od Pepina nečekal. A ačkoliv hořel nedočkavostí, přeci jen neměl čas na nějaké plamenné řeči. Doufal, že to ožehavé téma s Pepinem vyřídí rychlostí blesku.

Král uhýbal všemi směry před výše zmíněnými blesky. A ať se snažil, jak se snažil, každou chvíli to o něj stejně škrtlo. Tenhle král ale nebyl takový buran, jako král z prvního království. A tak, skrčen za královským trůnem, oslovil Pepina: "Velevážený pane, pane Tmoune!"

A to bylo zajímavé. Pepin, tedy Tmoun, se zastavil, nadechl, zasekl se. A odsekl se. Bylo doškytáno. Tmoun se usmál, král vykoukl. Usmívající se Tmoun v oblečení plným propálených děr sice vypadal spíš jako Pepin, ale tím se král nenechal zmást:

"Pane Tmoune, víte, to jste nám tedy nahnal strach. To tedy musím říci, že jsem od vás nečekal."

A Tmoun se trochu zastyděl. A trochu víc byl potěšen. To tak u lumpáren bývá. Takže Tmoun se usmíval a u toho rudnul, protože se tak trochu hanbil za to, že nechal spálit dvě města. Ale zároveň měl radost, že s ním tady ten pan král jednal s takovou úctou a strachem. No, strachem. On to není úplně strach. On se mu pan král díval do očí a už se neschovával za trůnem. Normálně stál a mluvil na něj. A Tmoun cítil, že má pana krále vlastně rád a je mu v jeho společnosti dobře.

"Pane Tmoune," pokračoval král, "víte co? To budeme muset nějak vyřešit. Je tady spousta spálených věcí a domů. A vy jste právě prokázal, že jste výtečný čaroděj. Co kdybychom se dohodli? Budete mým dvorním čarodějem, a já vás budu královsky platit. Ale předtím, než vás vezmu do svých služeb, musíte spravit, co jste napáchal."

Tmoun sklopil zrak a skoro se mu chtělo brečet. Jak by to mohl napravit, když jediné, co umí vykouzlit, jsou blesky? A blesky tu zkázu nenapraví.

A v tu chvíli začalo pršet. A že to bylo pořádné deštisko, úplný liják. Ono hodně blesků padlo jako předvoj, tak i hodně vody muselo přijít. To dá rozum. A jak pršelo a pršelo, tak všechen oheň slábl. A když úplně zeslábl a zmizel, podal král Tmounovi vědro a smeták.

"Tak jdeme na to, pane Tmoune!" prohlásil král vesele a sám si to vyrazil s druhým smetákem a kýblem mezi poddané. Kouzla nekouzla, spoustu práce je to stálo, ale teď je to město ještě krásnější, než předtím. A Tmoun? Tmoun je zase Pepin. A je tomu tak rád.