Jedeme na dovolenou!

Že mateřská dovolená není vůbec dovolená, to ví už každý. Že je to jenom marketingový trik plenkového průmyslu, už tak nějak prosáklo na veřejnost a málokoho překvapí alarmující nedostatek koktejlů s paraplíčkami. Co však stále zůstává trochu tajemstvím, je skutečnost, že dovolená na mateřské dovolené také nemá s dovolenou mnoho společného. Ona je to spíš taková pracovní cesta. Změníte prostředí a dostanete k ruce stážistu, jehož užitečnost je nejistá. Stále však kojíte, přebalujete, chováte, uklízíte, krmíte a propadáte zoufalství. K tomu ještě balíte a vybalujete, mažete krémem, otřepáváte písek a příležitostně se pohádáte se stážistou o postupu ve výchově. Nic o co by zdravě uvažující jedinec stál. 


Takže my jsme vyrazili.

Na dovolenou se musíte nejdříve sbalit. Pokud před dětmi platilo, že stačí jedny spoďáry do levé kapsy a plavky do druhé, pak vězte, že budete mít decánko problém s velikostí kapes. Tři velké tašky poberou věci, které nutně potřebujete. Další dvě velké tašky poberou věci, které pravděpodobně využijete. Další dvě budou plné věcí, které by se mohly hodit. A konečně jedna taška plná nezbytností, které přijdou vhod v případě nukleární války. Protože nic tak neotráví prožitek z nukleární války, jako skutečnost, že jste doma zapomněli krém na opruzeniny.


Přípravy jsou dlouhodobá záležitost, protože musíte vyřídit dítěti pas, nakrmit auto, koupit nové hračky na cestu a nezapomenout zajistit hlídání kočkám, rybičkám nebo kytičkám. Když už máte všechno, čeká vás balící a odjezdové finále, které u nás vypadalo následovně:

Pátek:
17:00 - 18:00 Stážista hlídá, já balím.

18:00 - 18:30 Stážista balí, já kojím.

18:30 - 19:30 Stážista hlídá, já balím.

19:30 - 20:00 Stážista balí, já kojím.
20:00 Stážista jde spát, aby byl svěží na noční cestu. Dítě jde spát, pravděpodobně ze stejného důvodu.
20:00 -21:30 Balím.

21:30 - 22:00 Kojím.

22:00 - 23:00 Balím.

23:00 - 24:00 Žehlím.
00:00 Jdu spát.


Normálně spávám ve společné posteli se stážistou. Nechci být však buzena kvůli kojení, když mám před sebou jen dvě a půl hodinky spánku a proto si jdu lehnout na jednolůžko k dceři. Nenápadně a tichounce se vcucnu vedle ní. Je tak rozkošná, když pravidelně oddechuje, že tomu ani nemůžu uvěřit. Otočím se k ní zády a také zavírám oči. Čeká nás parádní dovolená.


Sobota:

00:08 Šustnutí za mými zády. Jsem životní optimistka, takže tak trochu doufám, že nám po posteli jenom přeběhla myš.

00:09 Větší šustnutí za mými zády. Možná je to krysa.

00:10 Velké šustnutí. Nezbývá, než se postavit realitě - je to dítě. Navíc moje. A je vzhůru. Jelikož se mi fakt nechce znovu kojit, udělám to, co by na mém místě udělala každá milující matka. Předstírám, že spím. Fígl je v tom, že prostě děláte, že nevíte, že je mrňous vzhůru. Dítě, snažící se socializovat, přijme tento model, a také usne. Funguje to skoro na 0,5%. Což stojí za pokus.

00:10 - 00:12 Ticho. Dlouhé ticho. Usnula a já se nenápadně zvedám a ohlížím přes rameno. Osudová chyba. Čelím tváří v tvář tomu nehoršímu výrazu, který můžete na lidském obličeji spatřit. Výraz diskžokeje, který s euforickým nadšením jásá, protože dalším songem budou "Holky z naší školky!". Výraz pološíleného chemikáře, který oznamuje, že "tématem dnešní hodiny budou konečně stechiometrické vzorce!" Tvář instruktorky zumby. Tvář amerického prezidenta. Tvář s širokým úsměvem všech čtyř zubů. Ozve se zapištění, poté mě pěstička udeří do obličeje a já vím, že party právě začala. A nikdo tomu neunikne.

1:00 Party je stále v plném proudu. Dělám, že spím. Dcera stačila najít knížku a začít ji cupovat. Byla odebrána (knížka, ne dcera). Našla záložku z knížky. Taktéž odebrána. Obal od polštáře. Odebrán. Ovečka. Ovečka, o kterou nikdy nezavadila pohledem. Tentokát je to ale Ta ovečka a její huňatý čenich se mi zarývá do mého vlatního obličeje, když mi ji dcera ukazuje. Odebrána. V naší holoposteli nezůstává nic, čím by mi mohla způsobovat utrpení. Drápe se po dřevěném obložení. Příjemnost zvuku je někde mezi škrábáním po školní tabuli a vrzáním vlhkým prstem po sklenici. Vracím jí knížku, záložku, obal od polštáře i ovečku. Naprostý nezájem. Pokračuje ve škrabání obložení. Vytrvale dělám, že spím.

1:15 S dítětem v podpaží jdu vzbudit stážistu. Posouváme odjezd na teď. Stážista nejdříve nesouhlasí. Ale poté, co obdrží pozvánku na jedinečnou noční jízdu s kojencem, mění názor. Když říkám, že má být odjezd teď hned a okamžitě, mám tím na mysli, že to musí být do patnácti minut. Trpělivost není mojí silnou stránkou. Stážista si je toho plně vědom a tudíž si svůj ranní čajík míchá o něco rychleji. Vypadá podrážděně. Těžko říci, zda za to může to, že je nevyspaný, to že jsem mírně nedůtklivá nebo že máme dítě, které zjevně už v osmi měsících projevuje těžkou závislost na tanečních drogách.

1:30 Jsem trochu více protivná. Stážista je pomalý. Dítě je stále nadšené.

1:45 Jsem ještě trochu více protivná. Stážista je reinkarnovaný hlemýžď. Dítě je stále nadšené.

2:00 Stážista je připraven k odjezdu. Já se na ulici usmívám, aby sousedi (pokud nespí) viděli, jak se máme dobře a jak se všichni těšíme. Dítě usnulo.

Bude to báječná dovolená.

Post scriptum: Na dovolené jsme už byli, jak je vidět na fotce, dostali jsme se až k moři a všechno bylo v pořádku. Teď nás čeká vyšší úroveň - děti budou dvě. Nic nepíšu, jen se modlím.