Karanténa: Den čtvrtý

Zásadní informací k dnešnímu dni je, že máme doma ducha. Šla jsem kolem pracovny, dveře se samy(!) otevřely, nakouknu dovnitř, abych pozdravila muže. A on tam nebyl! Nevím, jestli na duchy platí karanténa taky. Ale co se tak blbě ptám. S mým štěstím je jasný, že platí. Jsme uvězněni v domě s duchem. Jakej horor tímhle tématem začíná....počkat, počkat...VŠECHNY! 

Nezbývalo, než vyrazit do terénu. 

Dle návodu na internetu jsem sobě i dětem vyrobila roušky z látkových plen a gumiček. Taková ta verze pro lamy, co si neumí přišít ani knoflík. S dětmi jsme vyrazili k rybníku a měly za úkol si pokaždé, když potkáme jiného člověka, natáhnout masku přes obličej a skočit do pole. Mohla to být super bojovka, ale nikoho jsme nepotkali. Zajímalo by mě, kde byli všichni ti včerejší běžci. Asi si doma ledují svaly. 

My jsme zamířili k rybníku krmit kačenky. To je ta výhoda koronavirové pandemie. Že můžete za kačenkama. To by při ptačí chřipce nešlo. Ono celkově, ty prasečí chřipky a nemoci šílených krav byly vlastně o dost smutnější. Takhle se nesmíte potkávat jenom s lidmi. A ti jsou ze všech živočišných druhů nejméně populární. Nepotkávat se s lidmi je vlastně docela pozitivní. Zvlášť, když jste povahou introvert. Jasně, asi zkrachujete, přijdete o úspory, střechu nad hlavou a možná umřete hlady, protože vás ti ostatní lidi živí. Ale jinak to má samá pozitiva. Potkáte třeba takhle na Svoboďáku v Brně prase. Kdyby byla prasečí chřipka, začnete v panice obíhat ten černý falus, co má ukazovat hodiny. Ale takhle? Pohoda. Jako jasně, asi se podivíte, že vidíte v centru města prase. Ale stejně, jste v klidu, i když nemá roušku. Usmějete se, pozdravíte. Ostatně, celoživotní práce s lidmi vás naučila, jak se chovat ke sviním. 

Kačenky. Kačenky jsme chtěli krmit správně. Takže jsem to včera večer před spaním nastudovala, a jelikož naše domácnost není zcela zásobena šrotem, nařezala jsem ráno mrkvové natě a zbytky od salátu. Prý to kačenky mají rády. A hlavně je to pro ně zdravé. Kachny se nám za naši péči o jejich zdraví odvděčily přezíravým nezájmem. Zřejmě jsou už závislé na rohlících a plesnivém chlebu. 

Starší dcera prohlásila, že teda nic moc. Mladší neřekla nic, měla plnou pusu mrkvové natě. Když ji dožvýkala, začala honit kačenky a křičet:"Oběd, oběd." Bylo na čase vrátit se domů. 

K obědu jsme měli fazolový guláš. Uvařila jsem ho už před dvěma měsíci, a jelikož byl skutečně výtečný, hodně ho zbylo. Náš zero waste životní styl nám neumožnil vyhození takového množství lahodného jídla a proto jsme jej zamrazili. V koutku duše jsme spoléhali na to, že třeba někdo omylem v létě špatně dovře dvířka mrazáku a celá várka se teplem znehodnotí. Myslím, že nikoho nenapadlo, že skutečně dojde na konzumaci. Ale došlo. Výraz celé rodiny nebyl dalek výrazu kačenek sledujících kousky mrkvové natě pomalu plující po vodě. Možná zase tolik nepřibereme. 

Odpoledne jsme se u dětí střídali a moje nervy se střídaly taky. Nevím s čím, ale občas prostě odešly úplně do háje. Jednak jsem v požehnané době svého cyklu označované jako kreativní (prostě mám PMS). A jednak myslím, že člověk má nějaký vnitřní limit toho, kolikrát zvládne říct: "Ukliďte si ty hračky!". Navečer jsem se proto jala pracovat s počítačem a nahrávat videa. Což zpětně, tváří tvář faktu, že jsem technický negramot, nebylo tak uspokojující, jako jsem si malovala. Nehledě na to, že pracovnu podle všeho sdílím s duchem. 

I psaní těchto řádků je velmi náročné, strefím se tak na každý čtvrtý pokus do správného písmenka na klávesnici a každé mé oko se dívá jiným směrem. Naštěstí mám dvě obrazovky, takže levé píše článek a pravé nahrává video. Obě mozkové hemisféry naproti tomu odpočívají věčným spánkem spravedlivých.

5 dní bez práce za mnou. 24 dní bez práce mě čeká. 

Je možné, že mě v dubnu nepoznáte. Ale zase na vás na lekcích uvidím ze všech stran.