Karanténa: Den dvanáctý a třináctý

Už se blížíme dvoutýdennímu výročí. Naštěstí se oteplilo, a tak zatímco jsme středu strávili s děckama v práci, tak včera jsme vyrazili opět do lesa. Pro všechny mravokárce: Moje práce, to je prázdná obří místnost plná houpaček. Pro děti ráj, pro podnikatele aktuálně peklo. Díky ročnímu zaplacenému parkování mohu parkovat v těsné blízkosti studia. Ovšem placené parkování je aktuálně zrušené, takže to mají všichni zdarma. Kromě mě, já to platím. A samozřejmě mě to, jako přející Češku, moc těší. 

Mé děti jsou také v lepší kondici, když se mohly celý den věšet na houpacích sítích a druhý den běhat po lese. Dokonce se jejich svobodný duch rozjel do takové úrovně, že mě to začalo až děsit. Například, když jsem jim v lese dala možnost rozhodnout o směru cesty, netušila jsem, jak na toto gesto blahosklonnosti doplatím. První volila starší a vybrala si zcela nepřekvapivě pokračování po rovné asfaltce. Druhou volila mladší a volila zcela nepřekvapivě kopřivami prorostlý příkop, který si zřejmě spletla s cestou. Vytrvale odmítla jít za ruku, a tak jsem se trochu uraženě vydala o něco napřed. Když jsem se ohlédla, zjistila jsem, že děti postrádám. Obě se drápaly strmě dolů, kopřiva nekopřiva, šutr nešutr, cesta necesta. Na moji zděšenou otázku, kam proboha jdou, mi bylo odpovězeno, že tam, kam chtějí. Došlo mi, že moje volná výchova se rozvolnila příliš. 

Pokusila jsem se proto nastolit ztracený řád. Starší jsem oznámila, že její verze písničky Let it go z Ledového království je nepřesná. A že už nemůže zpívat Hell it go! Mladší jsem oznámila, že  správně je Hej ty, já jsem taky popelář! Nikoliv, Hej ty, já jsem trochu popelář! Navíc popeláři nepořádek uklízejí, čehož jsem si u ní nevšimla. 

Odpovědí na znovunastolení mé autority byla ignorace. Dál si zpívají své verze dětských hitů, dál si chodí mimo cesty a pak řvou, že je pálí kopřivy. Zdá se, že tuhle várku potomků můžu odpískat. 

Jinak se nám v karanténě žije docela dobře. Zvykli jsme si na svoji přítomnost. Většina z nás se naučila zavírat na záchodě. Někteří z nás se naučili nevstupovat na toaletu, jsou-li zavřené dveře. Kulturně jsme tedy značně povýšili. Také máme nový rodinný zvyk společného pití kávy, kdy se děti dožadují pití dětského kafíčka pokaždé, když si já s mužem děláme svoje dopolední a odpolední kafe. Výsledkem čehož naše frekvence kafíček značně klesla a pomalu se blížíme ke kofeinovému detoxu. Značně vzrostla spotřeba čokolády. Dochází nám celer. Ale našla jsem pytlík křupek, které si přede mnou muž schoval. A musím je jíst rychle, než se vrátí z koupelny. Nemůžu u toho psát. Takže sorry, ale je nouzový stav. Musím jít.