Karanténa: Den pátý

Středa je den pracovní. Hodně času jsem strávila u počítače, což je dobře, protože moje nervy někam prostě odešly. 

Nejvíc mě trápí moje mladší dcera. Aktuálně se odplenkovává, což vypadá tak, že na čůrání si ráda přistaví nočník. Ovšem na bobek ne. To by bylo samo o sobě vzhledem k věku v pořádku. Ale já se jí zeptám: "Nechceš jít na nočník udělat bobek?" A odpovědí mi je "NE!!!"

Minutu na to přijde kovbojským krokem, vysmátá jak lečo, a hlásí, že má bobek. Nevím, jestli jste se v poslední době zkusili podělat do kalhot bez spodního prádla, ale ono to hovno propadne nohavicí až dolů, tam na to ten mamlas stoupne, takže je celá od pasu dolů zapaplaná a smrdí jako žumpa. Ale to není to nejhorší. Nejhorší je, že se mi směje! 

Docela by mě zajímalo, kdy člověk ztratil schopnost všechno posrat a ještě na to být hrdý. I když, soudě dle aktuálních tiskovek z vlády, někteří z toho až tak úplně nevyrostli nikdy. 

Každopádně když denně řešíte takové situace, vaše nervy to musí poznamenat. Normálně bych děcka přivázala do auta, jela hodinu do Brna a během toho se uklidnila. Jenže přivazovat děti doma k židli prostě nemůžete. 

Tudíž jsem se schovávala v pracovně a poslouchala svého muže, jak pracuje. Měl několik telekonferencí a tak jsem měla možnost konečně pochopit, co vlastně dělá. Tuto možnost jsem úspěšně promrhala. Doteď jsem měla pocit, že vím, co tak asi zhruba dělá. Teď nevím vůbec. 

Sečteno, podtrženo, vztah s dětmi se vlivem karantény prohlubuje ne úplně vhodným směrem. A pokud jde o vztah partnerský, vypadá to, že žiji s cizím člověkem. 

Aspoň, že duch zatím zmizel. 

Odpoledne jsem s dětmi zrušila vánoční a založila velikonoční výzdobu. Obojí ve svém osobním rekordu. A umyla vchodové dveře. Jako osobní premiéru. A jak se znám, i derniéru. Pokud někdo bydlíte blízko, prosím, koukněte se na naše dveře. Vypadají teď fakt dobře. 

Šla jsem taky znovu běhat. Jak mi bylo v komentářích na facebooku doporučeno, zvolila jsem tentokrát les. Tudíž jsem si moc nezaběhala, protože tam jako fakt nikdo není! Běžela jsem třikrát. Pokaždé asi padesát metrů. To není zbytečně mnoho, uznávám. Ale nemůžu za to, že lidi do lesa nechodí. Přece nebudu běhat jen tak, když mě nikdo nevidí. 

Pozitivní bylo, že všichni ti tři kolemjdoucí měli roušku. Dokonce i pán na kole. Negativní je, že tři důchodci v centru obce, které jsem míjela autem, roušku neměli. Rozhodla jsem se proto představit poetickou vložku právě pro tuto příležitost:

Každý dneska nosí roušku, 

zaháknutou z ouška k oušku. 

Učíme se karanténě, 

chytří zcela, hloupí méně. 

Zůstaň doma, na zahradě, 

ať jsi starý nebo mládě. 

Kdo je pilný jako včele, 

přivede nás do ......

Tam mi ještě chybí nějaký vhodný rým. Ale to doladím později. Karanténa bude dlouhá.