Karanténa: Den sedmý

Je to přesně týden, co jsme uvězněni. A protože vyhlídky nejsou nijak růžové, rozhodla jsem se, že dnešní zápis bude pozitivní. I kdybych se z toho měla zvencnout. 

Takže:

- je pozitivní, že všichni přežili

- je pozitivní, že nikdo v rodině není nemocen

- je pozitivní, že máme zasázeno celkem dost rostlin, z nichž některé i správně

- je pozitivní, že umíme vytvořit týdenní jídelníček, z něhož se s větším či menším apetitem všichni najíme

- je pozitivní, že máme krásné počasí

Dneska jsem byla s holkama opět v lese. Cestou do mírného kopečka starší běžela a řvala jako...no jako na lesy. Mladší se courala za námi, ruce v kapsách, sem tam zastaveníčko. Já jedním okem na jedné, druhým na druhé (vida, jak se nově nabytá schopnost může hodit). 

Pak obě zalezly do malého lesíčka "pro malé lidičky" a prodíraly se ostružiním, kopřivami a pichlavými větvemi. Smály se.

A já jsem si šla svojí vyšlapanou cestičkou a čekala, až je to přestane bavit. Nakonec jsem musela zavelet k odchodu. Dvouletá se rozběhla s pokřikem "UTIKÁÁMÉÉÉ!" a švihla sebou o nejbližší pařez. Zvedla se, rozběhla se: "UTIKÁÁÁMÉÉ!". Rána jako když poráží prase, hlava to trefila první, ruce kmitaly ještě setrvačností ve vzduchu. Zvedla se, rozběhla se: "UTIKÁÁÁÁMÉÉÉ". Švih rovnou do ostružiní. Chvíli jí trvalo, než vyvlekla všechny svoje končetiny z keře. A "UTIKÁÁÁÁMÉÉÉÉ!" Listí slabě zašustilo jen setinu vteřiny předtím, než se zabořila do strouhy. Přijdu k ní, z pusy jí teče krev, ret lehce natržený. "UTIKÁÁÁMÉÉÉÉ!"

Tak to šlo celou cestu zpátky. Spadla asi třicetkrát. Vrcholem byl čelní náraz do závory, o které si asi myslela, že je výš, než její hlava. Nebyla. 

Statečně "doutikala" až k autu. 

Poučení z toho plynoucí? Že nedostatek hrubé motoriky neznamená, že se nikam nedovalíte. Jen to bude asi víc bolet. 

A taky, že když dvouleté dítě zvládne spadnout během deseti minut třicetkrát a znovu se zvednout, zvládneme to taky. Že když si dvouleťák zvládne rozbít pusu, popálit se o kopřivy a potrhat o ostružiní, a přitom udržet směr, tak to zvládneme taky. A že když už ležíme rypákem hluboko v kopřivách, tak to není důvod se nezvednout a nezařvat: "UTIKÁÁÁÁÁMÉÉÉÉ!"

Páč to lidstvo to nedotáhlo tak daleko válením na zemi. No ne?